14. ročník na téma

50 dní pro roztroušenou sklerózu

3. 11. – 2. 12. 2016

Společné prostory Kontaktních pracovišť Úřadu práce ČR
pro Prahu – západ a Prahu – východ
Dobrovského 1278/27, Holešovice, 170 00 Praha 7

Milí autoři, přátelé a návštěvníci výstavy,
letošní Cesta za duhou nás zavedla na Úřad práce ČR. Výtvarná díla se tak objevují v prostorách, kde jsou lidé zvyklí vídat především nástěnky přeplněné informacemi a snaží se mít návštěvu co nejrychleji za sebou. To se může díky vystaveným pracem našich autorů alespoň na chvíli změnit. Příchozí náhle stojí před fotografiemi, malbami, kolážemi, ale i drobnými šperky a dalšími rukodělnými výtvory. Mezi tabulemi vyvolávajícími pořadová čísla je nyní možné se zastavit a prohlédnout si výstavu. Návštěvníci se tak, jak pevně věříme, dozvědí něco, co je obohatí – setkání je tedy trochu nečekané, ale o to může být zajímavější. Divák si může najít cestu k dosud nepoznanému pohledu na svět skrze díla našich autorů.
Přejeme nám všem podobná nečekaná setkání, která nám mohou pomoci vydat se na novou, neznámou cestu…

Veronika Bratrychová a Klára Zápotocká
Kurátorky výstavy Cesta za duhou

Úvodní slovo

Autoři

Jenom se dívám.
Jenom si představuju.
Jenom se dívám.
Jen něco namaluju.
Jen jsem zticha.
Jenom poslouchám.
A říkám si:
Nestačí to?
Někdy ano
a někdy ne.

Všichni se „držme“ a zaměstnejme se čímkoli,
jen ne myšlenkami ohledně RS.

RS má dvacet let. Je vdaná, má dvě dospělé děti a psa. Je na volné noze a s manželem se zabývají podnikáním s realitami.
Záliby: pěstování bonsají, malování, fotografování, cestování.

Tuto báseň napsala žena, která zemřela v oddělení pro dlouhodobě nemocné. Personál nemocnice ji nalezl mezi jejími věcmi, a tak se jim líbila, že ji opsali a báseň pak putovala po celé nemocnici a dál.

Báseň stařenky
Poslyšte, sestro, když na mě hledíte,
řekněte, koho to před sebou vidíte.
Ach ano, je to jen ubohá stařena
s divnýma očima a napůl šílená.
Odpověď nedá vám, jídlo jí padá,
nevnímá, když po ní něco se žádá,
o světě neví, jen přidělává práci,
boty a punčochy napořád ztrácí.
Někdy je svéhlavá, jindy se umí chovat,
už potřebuje však krmit a přebalovat.
Tohleto vidíte? Tohle si myslíte?
Sestřičko, vždyť o mně vůbec nic nevíte.
Budu vám vyprávět, kým vším jsem bývala,
než jsem se bezmocná až sem k vám dostala.
Miláčkem rodičů, děvčátkem, tak sotva deset let
s bratry a sestrami slád život jako med.
Šestnáctiletou kráskou, plující v oblacích,
dychtivou prvních lásek a pořád samý smích.
V dvaceti nevěstou se srdcem bušícím,
co skládala svůj slib za bílou kyticí.
A když mi bylo pár let po dvaceti,
já chtěla šťastný domov pro své děti,

Pak přešla třicítka a pouta lásky dětí,
jak rostly, už mohli jsme uzlovat popaměti.
A je mi čtyřicet, synové odchází,
jenom můj věrný muž pořád mě provází.
Padesátka přišla, ale s ní další malí,
co u mě na klíně si jak ti první hráli.
Však začala doba zlá, můj manžel zesnul v Pánu,
mám z budoucnosti strach, někdo mi zavřel bránu.
Život jde dál, mé děti mají vrásky
a já jen vzpomínám na ně a na dny lásky.
Příroda krutá je, i když byl život krásný,
na stará kolena nadělá z nás všech blázny.
Tělo mi neslouží, s grácií už je ámen,
kde srdce tlouklo dřív, dnes cítím jenom kámen.
Však vprostřed zkázy té mladičká dívka žije
a srdce jí, byť hořce, tam uvnitř pořád bije.
Vzpomíná na radost, na žal, co rozechvívá,
vždyť pořád miluje a nepřestala být živá.
Málo bylo těch let a netáhla se líně,
já smířila se s tím, že všechno jednou mine.
Otevřete oči, sestřičko, teď, když to všechno víte,
neuvidíte seschlou stařenu…
Teď už – MĚ uvidíte!

Tento text by se měl stát povinným studijním materiálem pro veškerý zdravotnicky personál!!! I pro všechny rodiny!!!

Život jde dál, mé děti mají vrásky
a já jen vzpomínám na ně a na dny lásky.
Příroda krutá je, i když byl život krásný,
na stará kolena nadělá z nás všech blázny.
Tělo mi neslouží, s grácií už je ámen,
kde srdce tlouklo dřív, dnes cítím jenom kámen.
Však vprostřed zkázy té mladičká dívka žije
a srdce jí, byť hořce, tam uvnitř pořád bije.
Vzpomíná na radost, na žal, co rozechvívá,
vždyť pořád miluje a nepřestala být živá.
Málo bylo těch let a netáhla se líně,
já smířila se s tím, že všechno jednou mine.
Otevřete oči, sestřičko, teď, když to všechno víte,
neuvidíte seschlou stařenu…
Teď už – MĚ uvidíte!

Tento text by se měl stát povinným studijním materiálem pro veškerý zdravotnicky personál!!! I pro všechny rodiny!!!

Kreslím za dlouhých zimních večerů. Sednu si, vezmu tužku a papír
a představuji si něco pěkného a to pak namaluji a nejraději jen tužkou.
To mi přináší radost a doufám, že i vás potěší můj obrázek.

koutnikova1.jpg

Pes

RS má třicet let. Je vdova, má dva dospělé syny. Je v invalidním důchodu. Ráda jezdí na vozíčku přírodou i městem a fotografuje.
Také se zajímá o počítače.

Fotky už mne jen spojují s místy, která jsme s manželem projeli, rychlost kola s mužem seniorem mi pořád na mé seniorské vozítko stačí. Od rozlehlosti jsem přešla k detailům.

BELGIE
Malá země, co o ní vlastně víme… Historie zanechala mnohé stopy, někdy se dotýkala i území krajin ve středu Evropy (v době Franské říše)… Ale že bychom znali nějaké podrobnosti?
Byli jsme překvapeni, na kolik zajímavých a kouzelných míst v té malé zemi lze narazit – nejen Brusel, ale třeba Bruggy, Gent, Antverpy a jiná malá města a městečka…
Vydejte se na západ od českých hranic a přesvedčte se sami.

Když jsem byla v lázních, tak se mě jedna smutná paní zeptala: „Jak to, že se pořád smějete, když jste tak strašně nemocná?“
„No, možná právě proto!“ A to je o mně asi tak všechno.

plundrova1.jpg

Ahoj! 🙂 Je mi 25 let a RS mám 11 let. Někdy je hůř, někdy zase líp. Říkají o mě, že jsem malá a šikovná 🙂
Baví mě převážně fotografování, cestování, četba, tvůrčí a kreativní práce 🙂 A nesmím zapomenout na mého čtyřnohého terapeuta, bílooranžového kocourka.

Je mi 54 let. Po poslední atace mám potíže s očima, takže moje obrázky jsou spíše boj sama se sebou. Přesto se snažím…

Mou vášní je design pro „každoden“. Těší mě atmosféra, funkce a vzhled míst, kde se žije. Rozjímám o tvarech bílé barvy. Věřím v detail.
Pro letošní Cestu za duhou se ptám, kolik životů má kočka.
A přikládám sedm fotografií a dva texty na téma čas.

Velikonoün°-trikolĘra-Kr†lÖv-DvÖr-2018.jpg

Narodil se 1. 11. 1959, potápí se od roku 1976 a v roce 1982 zkonstruoval své první pouzdro na fotoaparát. Od té doby zaznamenává své zážitky nejprve ze zatopených lomů, pískoven a jezer, včetně vzdáleného Bajkalu. Později, když nová doba umožnila cestování, zaznamenává život v mořích a oceánech. Začínal v Baltském moři, Jadranu i Egejském moři. Film vystřídaly paměťové karty, evropská moře oceány. Nyní je jeho nejoblíbenějším místem korálový trojúhelník od Filipín po Papuu. Mnohokrát navštívil Indonésii a to nejen Indický oceán a Indopacifik, ale i džungle Sumatry a ostrovy s endemickými živočichy a jedinečnými obyvateli.

Moje korálky
To je moje záliba, když už je večer tma a mně se nechce spát, sednu si ke korálkům a tvořím pro radost a zábavu, pro Rosku a pro ty, co se jim moje korálky líbí.

sramkova1.jpg

Každá duha má krásné barvy a každá si svoji cestu na nebi maluje.
Po té barevné sluneční dešťové chodí snad jenom víly…
I já bych se ráda prošla po cestě a ta by nemusela mít ani ty duhové barvy, tak si o cestách budu jenom snít.
Ta roztroušená… ta se nenechá přemluvit, jsem tady, povídá mi, tak se se mnou už konečně smiř. Vím, ono ti nic jiného nezbývá. Mám tě ráda… jsem tvoje.
No dobrá, tak si se mnou žij dál, ale o jedno tě moc prosím.
Už zůstaň taková, jaká jsi, a víc mne nezlob a buď ke mně laskavější. Děkuji.

Tentokrát jsem namalovala různá zákoutí města Teplic. V tomto městě žiju víc než čtyřicet sedm let. Naše město se honosí nejstaršími lázeňskými prameny v Evropě. Historie sahá až do roku 762. Město bylo též nazýváno „Malou Paříží“. Léčila se zde spousta významných osobností.

urbanova-1.jpg

Podvečer u lázní, pastel

KRÁSA OKAMŽIKU – TO JE, OČ TU BĚŽÍ
Aneb jen těmito slovy Hamleta lze vyjádřit pocity človíčka, který přes optiku svého digitálního fotoaparátu shlíží na svět okolo něj a snaží se i ostatním lidem přiblížit svůj pocit naplnění.

Jsem ráda, že existuje Cesta za duhou, ke které jsem se dostala díky své doktorce. Cesta za duhou mě naplňuje v těžkých chvílích mého života. Poznala jsem spoustu úžasných lidí, kteří se mi snaží pomáhat ve všech směrech. Jsou to lidé, kteří mě berou takovou, jaká jsem.
Maluji, abych se osvobodila od strastí a přešla do pohody a klidu.

„Já pocítila v životě mnoho bolestí, trpkých klamů, byla jsem na kraji zoufalství – avšak navzdory tomu neztratila jsem důvěru a lásku k lidem.“
(Božena Němcová)

Proč píši svoje básničky, úvahy a povídky?
Někdy proto, že vyjadřují moji momentální náladu, někdy proto, že mám potřebu sdělit lidem okolo sebe, co cítím a byla bych ráda, kdyby to i oni pochopili. Pro úplně zdravé lidi, nebo ty, kteří nepřijdou do styku s postiženými, je to dost těžké.
A taky píšu proto, že mám radost, když vidím a slyším reakce na některé příběhy a vím, že lidi baví.

Lávka

Naše Vysočina je neobyčejně krásná. Je ve všeobecném povědomí lidí, zvláště rodáků ze Žďárska, Telčska, Jihlavska i krajiny mezi Velkým Meziříčím a Třebíčí. Její kopcovitá, místy až horská krajina s obrovským bohatstvím lesů (nebo co z nich zbylo), s četnými rybníky či zatopenými lomy, s malebnými vesničkami – to je zkrátka pastva pro oči a vděčnou, uklidňující až léčivou silou pro naše zdraví tělesné i duševní.
Na zmíněných vodních plochách se každé léto pořádají lávky. Zkrátka – na kůly zaražené do dna, někdy na pontonech z barelů, se připevní fošny o šíři asi 15–20 cm a vznikne tím úzká lávka, kterou je třeba překonat. Od startu do cíle – čili z bodu A do bodu B a zpět, musí účastníci v různých úborech, na kolech či v kotouči, kde se v polovině trati mění posádka, z vezoucího se na voziče-řidiče.
Obyčejně před vlastními závody na lávce bývá „Předtančení“, kdy třeba u nás natoupili místní muži odění do sukének utvořených z technického konopí, někteří s dámskými kalhotkami vzoru bombardér, parukami a svůdným ksichtíkem namalovaným na obličej. Pak vypukne vodní řádění. Po tanečku, který předvedly tyto „Konopěnou“ a který při pěkně rytmické hudbě a fandění i veselého pokřiku diváků, si všichni upocení aktéři nastoupili na lávku těsně vedle sebe, ukláněli se hluboce na stranu rozhodčích a přitom začali padat do vody na obě strany toho úzkého můstku.
A potom různé zápasy na lávce, ale vždy dva proti sobě se snažili velkými molitanovými koulemi obalenými igelitem a připevněnými na obou koncích dřevěných tyčí, shodit protivníka do vody. Pak další veselé kousky až po závody na kole či v kotouči.
V horkém dni byla venku připravena i sprcha, které využili i mnozí unavení a trochu ovlivnění diváci. A konec – ten byl nejveselejší. Většina účinkujících za velkého fandění přítomných fanoušků stejně naskákala do rybníka a teprve po jejich vystoupení na břeh dostali i malé, ale vtipné odměny.
Nakonec příjemné posezení a pohoštění, na které se všichni složili. Společně poseděli při ohníčku až do noci. Taková společná zábava spojuje lidi a někdy i vyřeší drobné problémy. A tak to má být.