7. ročník na téma

50 dní pro roztroušenou sklerózu

10. – 30. listopadu 2009

Hotel Clarion a Galerie Fénix

Úvodní slovo

Autoři

 K obrazům: původní inspirací byla kovová krabička od kakaa před patnácti lety! A potom už se mi styl vryl pod kůži a používám ho nejen k malování lidí černé pleti, ale i žen a mužů v přírodě i v kavárnách. Muži pracující na plantáži cukrové třtiny atd. Vzhledem k tomu, že jsem většinu života prožila ve střední a jižní Americe, mám moc ráda výrazné barvy a jako techniku pastel, jak olejový, tak i obyčejný, suchý.

Nejen zaměstnání, rodina a přátelé, ale i řada mých zálib (např. fotografování, různé ruční práce), to vše je neocenitelné při zapomínání na všechny denní starosti, problémy i nemoci.

RS v roce 1999 změnila můj život. Omezila moji chůzi, psychicky mě rozhodila. Léčbou se můj zdravotní stav stabilizoval. Snažím se držet hesla: „Co tě nezabije, tak tě posílí“. Při tvorbě mých keramických výtvorů zanechávám v hlíně obtisk mého momentálního psychického rozpoložení.

Po vystudování vysoké školy se zabýval chemií, prací na počítači, maloval, dělal grafiky, vázal knížky. Byl členem Společenstva českých knihařů. V roce 1977 onemocněl roztroušenou sklerózou a jeho činnost se omezila na psaní básní a bajek.

Na životě mě zaráží jedna věc. Kolik krásného dokážeme přehlédnout. Vím, že není v lidských silách vidět vše, a tak se snažím zvěčnit na fotografiích to, co se podařilo v kráse života objevit mně. Zrcadla v kapkách, divokou přírodu, barevné nálady květin. To jsou moje motivy fotografií, moje obrazy života.

Drahá, víš, život je prachsakramentská věc. Tuze a často bolí. Tak moc, že budeš váhat, zda máš věřit v pána Boha. Ale nikdy se nerouhej. Rozhlédni se jen a dobře se dívej. Uvidíš tu krásu všude kolem. Něco přece musí existovat mezi nebem a zemí, co dokáže něco tak úžasného vytvořit. To určuje smysl a běh života. Nezáleží na tom, že nikdo s jistotou neví, co to je.
A bolest? I ta má v životě svůj účel. Nikomu se nevyhne. Jedno velké hoře dokáže člověka od základu změnit. Jsi chápavější a začneš si skutečně vážit šťastných chvil. A v takové bolestné chvíli máš k Bohu nejblíže. Ať už je, dítě moje, cokoli, uleví se ti, když můžeš v něj věřit. Nešťastný ten, který v nic nevěří. Je sám a prázdný.

Byli jsme loni a budem na přesrok.
Rostou nám rychle vnoučátka,
s námi už stárnou naše děťátka.
A život běží vážení
přes všechno naše snažení
proud času nemůže nikdo už zastavit
tak jako bolesti musíme se mu postavit
ukládat do duše hezké chvíle,
jestliže chcem se cítit mile
až začnou problémy, bolesti,
aby nás smutek nemohl odnésti
do přehluboké řvoucí černé díry
tu jenom láska zničí v té nejtěžší chvíli
a hezké chvíle uložené v duši
vyvolají úsměv, který vždycky sluší
proto se snažíme něco vytvořit,
aby nás bolest nemohla znetvořit.
Tak vymeťme všechno co nás táhne dolů
a příští rok se sejdem, budem zase spolu.

Uplynulo už 15 rokov, od kedy mi maľba pridáva energiu do denného života s diagnózou SM. Tento rok som si však uvedomil, že predmetom môjho výtvarného záujmu sa čoraz viac stáva forma, ktorá je jednoduchšia. Rozmýšľam nad tým, či je to naozaj len mojím záujmom, veď rokmi som zmenil môj výtvarný jazyk niekoľko krát napr. od impresionistov, slovenských maliarov z 19. storočia, americké pop umenie z 20. storočia, bolo ich naozaj hojne. Prichádzam ale na to, že ako sa SM rokmi vyvíja, tak sa moja precíznosť, schopnosť zachytiť detaily, ktoré ma obklopujú mení, zhoršuje. Žiť s handicapom je plný paradoxov a v mojom prípade ide o to, že čím viacej maľujem, tým sa moja praktická vycibrenosť zhoršuje. Som ale presvedčený, že bez mojej kreatívnej činnosti by bol svet s SM monotónny, bez tvarov, priestoru a farby.

Jmenuji se Zdeňka Kaplanová a mojí zálibou je kreslení a malování. Celý letošní rok se potýkám se stále přibývajícími zdravotními problémy. Nevzdávám svůj boj a znovu usedám ke svému kreslení, čtení a snažím se zmobilizovat své síly ke krátkým procházkám, abych mohla zase mezi své přátele načerpat novou energii a radost ze života.

„Som obyčejná žena z malého mesta na Slovensku. Ako každá žena sa občas niečim prikrášlim. Pri pohĺade na navlečené gorálky som si povedala: no čo, nič moc. To dokážu aj deti v škôlke… Kým sa mi do rúk nedostali prekrásne výrobky od mojej švagrinej.
Tejto mladučkej žienke dal osud do vienka RS. Až potom som si uvedomila, čo všetko za tými navlečenými korálkami je…
Jitka sa v nich proste našla. Jej práce sú neskutočne nádherné. Hoci je mladá, myslím, že ju netreba ĺutovať. Naopak! Treba jej závidieť! Závidieť, že našla svoj ciel!! A to sa nestáva často ani medzi zdravými ĺuďmi. Nájsť svoj ciel je vlastne poslaním pre člověka. A Jitka ho našla, neostala stáť a ide ďalej…
Všetci jej držíme palce.“

Monika Kukolíková – švagrová

(link: http://jkoralky.webnode.cz/ text: jkoralky.webnode.cz)

…NEDOVEDU A ANI NECHCI SI PŘEDSTAVOVAT ŽIVOT BEZ MALOVÁNÍ…

(link: http://www.jitkalustyk.cz

Má souputnice a nezvaná spolubydlící je dáma v nejlepších letech. Je jí téměř 40 let, je v dobré kondici, měnila a mění dosud můj život. Je sice aktivní, mám sekundárně progresivní formu, ale ani já nepodléhám pasivitě, i když se stále vzpamatovávám z těžkého období, které bylo poznamenané kómatem.
Díky tomu, že už mám třetí elektrický vozík, který je neocenitelný v běžném životě, mohu si vyjet mezi lidi a relaxovat coby zahradnice na naší minizahrádce, kterou miluje i můj kocourek, psychotronik Filípek.
Díky manželovi, který mi velmi pomáhá, se mohu věnovat mé největší lásce kolážím, přestože už moje motorické dispozice mají výrazný hendikep. Snad o to více mne baví bojovat s překážkami a těšit se z toho, že dělám radost svým blízkým, přátelúm a známým.

Doufám, že i vám.

Je mi 35 let, jmenuji se Lada Novotná, jsem zdravotní sestra a pracovala jsem na chirurgickém JIPu, ale bohužel se díky RS nemohu tomuto povolání věnovat. Vždy jsem chtěla lidem pomáhat a snažím se o to i teď. Je ale také pravda, že jsem se musela naučit pomoc přijímat.
A protože mám úžasného muže, tak to šlo téměř samo. Jsem hyperaktivní plemeno, jak říká manžel, a tak jsem byla nucena hledat alternativy aktivit, které mé neposlušné tělo zvládne. Nikdy předtím jsem ani nekreslila, ani nefotila a ani nepsala pohádky a najednou mi sedla na rameno Múza a jde to.
Bydlím v rodinném domku, kolem sebe mám milující rodinu a spoustu zvířat.
Netuším, co bych si ještě mohla přát, užívám si každý den, každou chvíli a vidím svět úplně jinýma očima než dříve. Jsem vděčná, že mám to, co mám. I ta RSka je moje kamarádka. Všechno, co prožíváme, zavisí jen na úhlu pohledu.

STARÉ ŽIDOVSKÉ HŘBITOVY

Už je to hezkých pár let, co jsem poprvé narazila na takové místo: zapomenuté, někdy složitě přístupné, většinou zarostlé travou a křovím. Místo, kde na člověka dýchají staré časy. Nápisy v hebrejštině jsou nesrozumitelné, ale i tak se člověka dotýká něco mystického, něco, co vypráví o životech a událostech minulých a co šeptá poselství pro nás z 21. století…

Milí přátelé!
Již dvacet let mám na krku tu potvoru. Snažím se s ní žít, nebo s ní bojovat, nebo se s ní smířit. Není to snadné, ale to všichni víme. Netvrdím, že nošení korálků může zlepšit chůzi, ale může zlepšit náladu. To pro začátek stačí. S lepší náladou jde všechno líp. Tak hurá, ještě jsme tady!!!
Chci vám ukázat fotku své malé velké přítelkyně. Tady na tom místě spí. Tam, kde mně docházejí síly, nastupuje její nevyčerpatelná energie a radost ze života. Pokud můžete, pořiďte si pejska!!!

Srdečně vás všechny zdravím a moc se těším na výstavu.

Jmenuji se Věra Podběhlá, je mi 42 let a bydlím v Klášterci nad Ohří, kde i pracuji na částečný úvazek jako úřednice na Městském Úřadě. Svou diagnózu jsem se dozvěděla v březnu 2008. Asi dva měsíce poté jsem se začala věnovat focení, abych se rozptýlila a nemyslela jen na svou nemoc.

Jmenuji se Alena Pospíšilová, je mi 47 roků. RS mám 14 let a letos po atace mám potíže se zrakem. Malování beru jako terapii. Zkusila jsem ilustrace k La Fontainovým Bajkám.

 Mé jméno je Kristýna Salášková, je mi 18 let a RS mám 4 roky.
Mé záliby jsou: pc, reklamní grafika, psaní básní nebo právě úvah, fotografování a četba.
Má grafika je povětšinou dělaná na zakázku, psaní úvah je spíše pro radosta vyjádření pocitů a fotografie pak zachycení okamžiků kolem nás.

RS mi diagnostikovali v zimě 2006. Bylo těžké se s tím smířit, ale musím to zvládat, abych fungovala pro svého syna, který mne potřebuje. I přes všechny další tragické problémy, které zatím pořád nemají konce, jsem hledala něco, co mne odreaguje, a tak jsem začala fotit přírodu a její krásu.

Je to úžasné odreagování.

Nevím, co ještě napsat o eresce. Žijeme s ní, dělá si s námi co chce. Snad si myslí, že ji budeme mít kdoví jak rádi. Ale víc, jak zvyk, ať nečeká. Obrázky jsem fotila ještě s manželem. Tenkrát mi to šlo. Ten starý flexaret ještě mám. Teď už jako památku. Nedávno jsem ty staré fotografie znovu prohlížela a tak mě napadlo. Domalovat obrázky pastelem. Třeba mi to půjde. A šlo to. Snad se černobílé fotky s trochou malování a s básní budou aspoň trochu líbit.

Pacientem RS jsem již 9. rokem. V poslední době to není zrovna jednoduchý život, ale díky některým blízkým lidem to dovedu nějak zvládat.

Děkuji Vám za to.

Věk: 32let. Jsem na rodičovské dovolené, mám tříletého syna (nevzali nás do školky, takže ještě rok budeme doma), doufám, že za rok půjdu do zaměstnání…

Záliby: četba, fotografování a hlavně syn.

Jsem šťastná, co více říci.

Nemoc jsem odsunula někam dozadu a dospod. Nemyslím na ni.
Užívám si každou chvíli.

Máte-li příležitost, radujte se a buďte šťastný.

Letošní rok byl pro mne dobrý a významný. Stala jsem se právoplatnou členkou výtvarné skupiny „SPOLU“ z Ústí nad Labem. Splnilo se mi moje dlouhodobé přání. Většina mých prací vzniká už dlouhá léta ve společnosti členů této skupiny. Jsem moc ráda v jejich společnosti. Dvakrát ročně společně malujeme v plenéru. Vzájemně si pomáháme a radíme.
Ukončila jsem druhý cyklus UTV a přihlásila jsem se na další cyklus. Studium mě moc baví.

Jsem Anna Valentová, s nemocí roztroušená skleróza se potýkám 15 let. Z vozíku se dívám na svět 13 let.
Letošní rok nepatří mezi ty, které bych si přála opakovat. Na naší rodinu se hrnuly zlé nemoci, velké i menší rodinné starosti a o to více jsem se snažila užít si radostnější události, které pomalu přicházely. V měsíci květnu jsme se s manželem vypravili na týdenní pobyt na Šumavě. Tento pobyt byl několik měsíců dopředu pečlivě vybírán a to hlavně vzhledem k vozíčku. Vše předčilo naše očekávání. Naše celodenní toulání nenarušilo ani počasí. Manžel nachodil vedle mého elektrického vozíku spoustu kilometrů a nafotili jsme hodně obrázků, protože se nám zdálo, že vše musíme zdokumentovat a těšit se z té krásné přírody později, kdy bude potřeba se na tato místa podívat a zavzpomínat. Do přírody jezdíme stále, ale ta šumavská potěšila naše srdce v pravý čas.

Od roku 1983 mám RS. Poslední čtyři roky mám ZTP/P. Před dvěma lety jsem se účastnila mnohých výstav textilních výtvarníků. Já sama jsem textilní výtvarnice, svobodné povolání.
Můj obor: textil v interiéru, trojrozměrné textilní objekty, paličkování, tkaní, výšivka, šitá krajka, alternativní techniky.
Má díla jste mohli vidět také na výstavách například v Praze, Chrudimi, Rakovníku, Kladně.

Jmenuji se Gabriela Vondrová a je mi 41 let. Vždy jsem ráda sportovala a od svých 10 let jsem hrála basketbal, u kterého jsem si udělala i trenérské zkoušky. V roce 1990 jsem na sobě pocítila bolest celého těla a špatné vidění, později jsem na jedno oko neviděla vůbec.
Obvodní lékař mě léčil na běžnou chřipku. Po týdnu jsem s rodiči zašla do Vinohradské nemocnice, kde mě ihned hospitalizovali na virovou encefalitidu.Během dvouměsíčního pobytu v nemocnici se mi zrak zlepšil a naučila jsem se znovu psát, což jsem během počáteční nemoci zapomněla. Rok jsem navštěvovala psychologa a brala Prednison, který mi zůstal až do dnešního dne. V roce 1994 se mi narodila dcera a v roce 1997 syn. Obě těhotenství probíhala v pořádku, ale po porodu se vždy dostavila ataka. Byl mi doporučen neurolog v Thomayerově nemocnici, který mě vyšetřil a řekl mi, že se jedná o RS. Doporučil mi Vinohradskou nemocnici, kde mají RS poradnu. Skoro rok jsem čekala na zařazení do programu poradny. Pojišťovna mi schválila injekce
Rebif, které si píchám třikrát týdně. Pan primář mi pomohl i po psychické stránce a naučil mne s RS žít. Díky němu jsem se vrátila ke svému velkému koníčku – vyšívání.